Proč stojí za to doufat

Psát o naději svádí k VELKÝM slovům a k VELKÝM nadějím. Nadějím, že skončí válka na Ukrajině, že se uzdraví vaše dítě nebo že dotáhnete do úspěšného konce významný projekt.

Nebo o tom, že naděje je někdy to jediné, co máme a co nás dělí od rezignace.

Chtěl bych psát o něčem jiném. Jsem sportovní fanoušek a intenzivně jsem sledoval dění kolem českého hokejového týmu na letošní olympiádě. Navzdory celkem velkým očekáváním to české reprezentaci moc nešlo, dostávala kapky od fanoušků a sklízela kritiku od novinářů. Ve čtvrtfinále naše hokejisty čekala Kanada, kolos, jednoznačný adept na zlatou medaili a jeden z nejsilnějších týmů všech dob. Šance mizivé, prognózy depresivní.

Vše nakonec bylo jinak. Obrovské vzedmutí, energie, zarputilost, odvaha se postavit silnějšímu. Možná i naštvanost na to, jak málo naděje se českému týmu připisovalo. Dramatický zápas a pak přišel okamžik, o kterém jsem chtěl psát. Osm minut před koncem v tu chvíli vyrovnaného utkání dává Palát gól na 3:2. Až časem se ukázalo, že gól neměl platit, ale to v tu chvíli nikdo neřešil. Vedli jsme a byli jsme chvíli od momentu poslat hrdé Kanaďany za oceán. Zázrak, senzace. A mě zaplavila NADĚJE, výbuch dopaminu. Věřil jsem, že by to mohlo vyjít.

Jsem z generace, která si ještě pamatuje příběh Nagana. Hlavou mi proletěla myšlenka, že toto může být Nagano 2. Cítil jsem, jak může být naděje opojná, že může mít hodnotu a kouzlo sama o sobě. Naděje se někdy definuje jako víra v dobrý konec, optimistická verze budoucnosti. Nakonec domů jeli Češi (ne přes oceán, ale přes hory) a Kanada hrála o zlaté medaile. Ve druhé minutě prodloužení zápasu bylo po šancích na dobrý konec a optimistická verze se konala ale pro někoho jiného.

Občas slýcháváme věty, že „není nic horšího než planá naděje“ nebo „čekej horší, budeš maximálně mile překvapenej“. Ale já nesouhlasím. Když si to takhle v hlavě nastavíme, přicházíme o něco velmi důležitého. O momenty, o kterých by básníci psali – „vzduch se tetelí očekáváním“, neurovědci jako o zvýšené sekreci dopaminu a psychologové možná jako o růstovém myšlení.

Jasně, vždy je riziko, že na konci bude zklamání, že narazíme, že se optimistická verze konat nebude. Často ale vidím u sebe i v práci se svými klienty, že toto vznikání a růst naděje je radostný a užitečný proces. Už jen proto, že si tím trénujeme schopnost vidět a pojmenovávat žádoucí cíle v budoucnosti, schopnost důsledně zkoumat cesty k jejich dosažení a pěstovat odhodlání po objevených cestách jít. Poslední věta je tak trochu shrnutím jedné z mála psychologických teorií naděje, kterou vytvořil Charles R. Snyder. Je samo o sobě zajímavé, že naděje jako zkušenost, kterou jsme, předpokládám, zažili všichni, až tak prozkoumaná vědci není.

Začal jsem vlastním zážitkem u hokeje a končím psychologickou teorií. Možná trochu vratký můstek mezi výbuchem sportovního nadšení a lehkým vědeckým přesahem. A důvod je prostý – jen jsem si chvíli dělal NADĚJI, že budu působit jako intelektuál a nejen jako bláznivý fanoušek. I kdyby se to nepovedlo, ta naděje stála za to.