Přinášení naděje: Tichá superschopnost lídra

V únoru 2025 zveřejnila společnost Gallup průzkum „What People Need Most from Leaders“. Když jsem si jej poprvé přečetla, překvapilo mě, že vedle obvyklých odpovědí, jako je stabilita a důvěra, vyčnívala jedna: Naděje.

Zpočátku mi to připadalo překvapivé, ale pak to dávalo dokonalý smysl. V dnešním světě jsme se posunuli od VUCA (Volatile, Uncertain, Complex, Ambiguous) ke konceptu, který někteří nyní označují jako BANI (Brittle, Anxious, Nonlinear, Incomprehensible). V takovém prostředí není naděje luxusem. Je to potřeba – prostředek umožňující pohyb vpřed.

Naděje nám umožňuje představit si budoucnost, která by mohla přinést něco dobrého. A když si dokážeme představit jednu možnou budoucnost, začneme si uvědomovat, že jich může být více – více variant, z nichž si můžeme vybrat. Právě zde hraje svou roli realistický optimismus: pomáhá nám vybrat si nejslibnější budoucnost, vidět k ní cestu a najít důvěru, že má smysl, abychom se po ní vydali. Budoucnost, která je nejen žádoucí, ale také uskutečnitelná. Lídrům v tom může pomoc magická otázka „co by se muselo stát, aby to mohlo klapnout“? Společný brainstroming zpravidla odhalí, že můžeme ovlivnit víc faktorů, než se původně zdálo.

Na workshopech zaměřených na podporu optimismu často vídáme, jak velký (nejen pocitový) rozdíl udělá, když začneme vnímat cíl, který jsme např. dostali „shora“ jako dosažitelný, alespoň za určitých podmínek.

Lídři, kteří nabízejí naději, neslibují jistotu. Vytvářejí vizi, kolem které se tým může sjednotit, podporují lidi na cestě zpětnou vazbou a povzbuzením. Oslavují pokrok a zdůrazňují, že každý krok vpřed je důležitý. V nejisté době to není naivní. Je to vůdcovství.