Naději si potřebujeme odpracovat
„Naděje umírá poslední,“ říká známé rčení. Kdo z nás to tak skutečně má?
Naděje není slepá víra v lepší zítřky. Je to stav mysli – vědomí, že naše úsilí má smysl, bez ohledu na to, jak to nakonec dopadne. Umíme-li se opřít o naše hodnoty, víme čemu věnovat naše úsilí.
A stejně jako svaly ve fitku, můžeme posilovat i naději. I mentální kondice vyžaduje trocha úsilí:
- Postoj jako volba.
Vždy si můžeme zvolit, jak se na věci díváme.
Často však tu volbu sami nevidíme. Někdy upřednostníme známou jistotu, i když už dávno nefunguje. - Vztahy.
Vědomí, že v tom nejsme sami, dává sílu i do těch náročných situací.
A když nám jednoho dne dojde, že to celé není jenom o mně, promění to i realitu. - Vděčnost.
Každodenní maličkosti nám připomínají, co má opravdový smysl.
Kterého vlka v sobě krmíme, ten v nás povyroste. - Laskavost i k sobě.
Ohleduplnost k ostatním patří k běžné výchově.
Zkusme laskavost a toleranci i sami k sobě. - Život jako cesta.
Každá událost, i ta bolestivá, je zkušenost, díky které můžeme růst.
Naděje se často rodí právě tam, kde jsme to nejmíň čekali.
Naděje není samozřejmost. Je to dovednost, kterou můžeme trénovat. Jen u toho potřebujeme být (při) vědomí.
A pokud chcete prozkoumat, jak ji posilovat právě u sebe, vyzkoušejte koučovací hodinu.
Konzultant